Jiří Bažata: Honzo, v prostředí českého robotického rybníčku jsi poměrně známá osobnost. My s Radkem víme, že k robotice tě přivedla souhra náhod. Co tě u ní ale ještě pořád stále drží?

Jan Čejka: No, to je dobrá otázka. Už se mě na to ptá můj pan vedoucí a já mu vždycky odpovídám, že mám tolik práce, že ani nestíhám přemýšlet o tom, jak se mám. Je to krásný obor, kde vlastně je kombinace všech různých technických prvků. Takové to technické srdce, které po škole chce nastoupit do oboru a stavět motory, rakety, letadla, auta, tak v robotice najdeš. Ten hi-tech pocit, to uspokojení. Nechceš nastoupit na nějaký patentový úřad a tam dávat razítka, chceš dělat techniku. A v robotice to je, takže mě ta robotika v tomto ohledu chytla. Můžeš tam dělat elektroniku, mechaniku, strojařinu, programování, AI, vizuální systémy. Je to i o technologiích, které ten robot nese, svařování, všechny možné aplikace, které robot obsluhuje. Takže to je obor, který můžeš zkoumat celý život a je v něm neustále co objevovat.

Druhá věc je, že jsem se dostal do prostředí, kde jsou skvělí lidé. Nastoupil jsem do prostředí, které má nejdelší tradici robotizace v České republice a v Československu. Takže jsem nastoupil mezi ostřílené matadory v robotice, mezi skvělé kolegy z údržby. Měl jsem možnost spolupracovat s lidmi, jako byl Frank Mario. Na koncernové úrovni jsem se dostal do Harbites Cisu, jehož pan vedoucí byl pan doktor Werner Otofon Lémajer, který zakládal robotiku v Audi a nasazoval prvního robota v Audi. Měl jsem tedy možnost potkat se s takovou, možná trochu undergroundovou subkulturou lidí v robotice v automotive průmyslu, ale oni na mě přenesli nějakou lásku k tomu oboru.